Příklad emoce „strachu o výsledek zápasu“ vypadá asi takto: „Myslím, že to nezvládnu. Soupeř bude hrát dobře, nejspíš na něj nemám. Trenér bude zase nespokojený, všichni vidí jak mi to nejde, jak jsem neschopný. Jsem z toho zoufalý. Raději bych nehrál...“. Takhle se emoce rozvíjejí, i když se ve skutečnosti ještě nic neděje. To se jen hráči může honit hlavou před utkáním, během střídání stran nebo také před „důležitým“ bodem v utkání. V mysli předjímáme negativní výsledek našeho jednání a v těle sílí nepříjemný pocit. Neklid v mysli stoupá a představy gradují v emoci. V těle jsou již pocity, které nejsme schopni zvládat vůlí. Sílí pocit, že nejsme schopni změnit současný stav. Při nárůstu emoce se pocity v těle a v mysli vzájemně posilují a mohutní. Emoce nás plně ovládla. Jak spontánně ustoupí nebo jak bude dlouho přetrvávat, záleží na našich schopnostech si tyto pocity plně uvědomovat a dále s nimi pracovat.
Jestliže trochu zjednodušíme vznik emocí, můžeme je rozdělit na dva druhy. První druh vzniku emoce je vyvolán konkrétní situací, v niž se nalézáme. Naše tělo spontánně reaguje na podněty, které přicházejí našimi smysly. Např. vyhráváme v zápase 6/4, 5/1, protihráč si s nastalou situací lépe poradí a skóre se začíná otáčet, najednou je to 5/4 a my začínáme mít obavy o výsledek. V těle je podnícen proces pociťování. Tento proces vyvolává v mysli představy a myšlenky, které automaticky rozvíjejí situaci: „Už mohlo být po všem..“ Zesiluje se pocit strachu.
Druhý případ vzniku emoce je nezávislý na vnější situaci, která poskytne jen podnět: „Při dalším utkání opět vedu, tentokrát 6/2, 4/1, náhle mi myslí proběhne myšlenka na podobnou situaci jako v předchozím utkání a začínám pociťovat úzkost.“ Ačkoliv reálná situace nemá oprávněný důvod vyvolat úzkost, myšlenkovou asociací se dostáváme zpět do problematické situace. I když vše v zápase hraje v náš prospěch, vnitřní realita se opět potkává s úzkostí o výsledek. Tělo opět reaguje na emoci úzkosti a kruh se uzavírá stejně jako v předchozím případě.