Motivace dětí ke hře

Radost ze hry

Motivovat nebo nemotivovat mladé hráče k výkonu? Jestli motivovat, jak? Slibovat jim odměnu za výkon, snahu, vítězství nebo vše nechat na jejich vlastní vůli? Věřit jim, že samy cítí, co je pro ně v danou chvíli přijatelné a kde jsou jejich hranice? Nebo z pozice autority rozhodovat za ně? Najde si dítě samo cestu k tomu, co ho bude v životě bavit?

Dítě musí tenisem doslova "žít". Je to vášeň, kterou dítě pocítí a nikdo většinou neví kdy, jak a proč vznikla. Prostě se objeví a je tam!

Ivan Lendl odpověděl na otázku „co mu umožnilo setrvat, tak dlouho na vrcholu světového žebříčku“, takto: „Měl jsem tenis rád a nerad jsem prohrával“.

Nejlepší příklad motivace dává v současnosti mladým tenistům Roger Federer. Po vítězství na US Open na otázku „cítíte se jako superstar?”, odpověděl: “Klidně mi tak můžete říkat, nemám s tím problém. Je pro mne příjemné být sportovním idolem pro děti. Nejde však jen o hru, ale také o celkové vystupování. A já chci být dobrým vzorem.”

Tenis za odměnu

• „Když se budeš na tréninku snažit, koupím ti pak zmrzlinu“.

• „Chtěl(a) by jsi mít stejné boty jako má R. Federer (Sharapovová), rakety jako má R. Nadal (K. Clijsters)?“ Když se budeš snažit a vyhraješ příští turnaj, koupím ti je!

• „Dnes jsi mi udělal radost“ ...

Rodič nebo trenér slíbí, že uspokojí potřebu svého dítěte, svěřence. Jestliže dítě splní co se od něj očekávalo, dostane, co si přálo. Ale co se stane, když se dítěti nepodaří splnit očekávání? Jak na to budou rodič reagovat? Hráč se tak může dostat do pasti podmínek, za kterých vyhovuje svému okolí (je pozitivně přijímán), a které musí opakovaně splňovat. Jestliže hráč cítí, že cíl, který má splnit, aby jeho potřeby byly naplněny, je nad jeho síly, nastává stresová situace. Je zde velké nebezpečí, že hráč přestane vnímat své potřeby a začne naplňovat jen potřeby druhých.

                                                     Nenaplněné sny rodičů

Velkým ohrožením pro vývoj hráči je snaha rodičů, aby dítě naplnilo jejich vlastní nenaplněné sny. Hráč pak již více než pro naplnění svých potřeb hraje, aniž by si to uvědomoval, pro naplnění neuspokojených tužeb svých blízkých. Zodpovědnost, se kterou se na dvorci potýká, tak může být nad jeho síly. S touto zátěží, které vědomě nerozumí, se hraje velmi těžce.

Materiálních potřeb (boty, rakety) se hráč snáze vzdá. Potřeby citového naplnění se nedají opustit. Ty jsou součástí každé osobnosti a musí být naplněny bez podmínek. Když hráč se necítí být přijímán a má potřebu být chválen, je to známka toho, že jeho potřeba v této oblasti nebyla ještě uspokojena. Když si ji hráč nenaplní anebo nepochopí příčiny, proč to tak cítí, bude na tom stále závislý. V dospělém věku to charakterizuje pocit „záleží mi na tom, co si o mě myslíš“ namísto sebevědomého vyjádření „dělám to nejlépe jak umím“.