Emoce a pocity viny

Hrát dobrý tenis je záležitostí emocionální vyrovnanosti. Ta nastává, když cíl snažení je v souladu s představou o vlastních schopnostech cíle dosáhnout. Negativní emoce se vyjevují ve chvílích, kdy hráč není schopen unést vzdalující se cíl svého snažení (např. vítězství v utkání...), nebo naopak jeho blízkost. Například po prohraném míči zapříčiněném vlastní chybou se u některých hráčů vynoří pocit viny. Hráč se stydí za svou chybu a to zásadním způsobem ovlivní další výměny.

Pocit studu

Právě tento pocit studu a viny je příčinnou toho, že se hráč propadá beznadějí a trvá mu dlouho než se znovu „dostane do hry“. Jelikož celý proces probíhá většinou nevědomě, hráč není schopen ovlivnit, jak dlouho bude útlum trvat.

 Proč se stydíme za své chyby?

Příčiny, které vedou k pocitům studu a viny, se dají vystopovat například ve výchově. Mladý člověk není schopen prosadit svůj postoj u autority a podvolí se. Zároveň se dostaví pocity viny za svůj odlišný pohled na věc. Jako dospělý má poté tendence jednat v běžném životě podle tohoto vzorce. Stejně tak při zápasech. Pociťuje konflikt mezi svými pocity a pocity autority, které by rád vyhověl (vyhrál zápas), ale cítí, že chyby vytoužený cíl nepřinesou. Takovýto vzorec chování přetrvává na nevědomé úrovni hráče. Hráč by si přál vyhrát hrát bez chyb a naplnit tak očekávání. Nedaří se mu to, jelikož „drobné výkyvy“ ve výkonu ho v důsledku pocitů studu oslabují. Proto je velmi důležité učit se uvědomovat si přítomné pocity. Když se to daří, hráč dokáže mnohem rychleji s pocity pracovat. Zároveň se učí hledat souvislosti mezi svými pocity a kvalitou hry.

 Psychicky odolný hráč neřeší pohled zvenčí

U psychicky odolných hráčů se pocity studu a viny nedostavuje. Tito hráči neřeší pohled zvenčí na svůj výkon. Jsou soustředěni sami na sebe a svoji hru. Chyba pro ně není psychickou zátěží, kterou by si nesli do následujících výměn.