V současné době nejsou velké rozdíly ve fyzické kondici, technické vybavenosti a taktické zralosti profesionálních hráčů. V tréninku není prakticky vidět rozdíl mezi hráčem pohybujícím se uprostřed světového žebříčku ATP a hráčem první světové stovky.
Všechny tyto poznatky mě dovedly k závěru, že při formování mladých hráčů musíme všechny tyto skutečnosti zmapovat a snažit se je cíleně vylepšovat. Každý hráč ukazuje na dvorci své povahové vlastnosti. Neodkládáme svou osobnost s civilním oblečením v šatně. V rozhodujících chvílích každého zápasu se projevuje hráčův charakter. Jaké jsou povahové vlastnosti vedoucí k vítězství? A je vůbec vítězství jediným ukazatelem úspěšnosti v dané chvíli? Je důležitější vítězství nebo radost ze hry samé?
Podřídily svůj denní režim „hře zvané tenis.“
V dnešní době hráči k sobě projevují velkou úctu.
Jsou si vědomi, že bez druhých by jejich hra stagnovala.
Neradi prohrávají, ale přesto umí porážky přijímat.
Poslechnou si radu druhého a pokud jim to dává smysl, jsou ochotni udělat změnu.
Nejsou líní o tenise přemýšlet.
Chtějí se neustále zlepšovat.
Tenis je baví, protože si u toho „hrají“.
Radost ze hry lze nalézt v základní psychické výbavě hráčů, kteří často vítězí. Pro hráče tohoto typu není dílčí neúspěch otázkou ohrožení jejich psychické stability. Rychle na něj zapomínají. Radost ze hry přetrvává. Ti nejlepší se celou svou kariéru orientují na zlepšování své hry a hledají cesty, jak využít svůj potenciál.
Výborný hráč světové úrovně se musí umět rychle adaptovat na nové podmínky. Nic jiného mu nezbývá. Pokud chce dosáhnout na úplný vrchol, musí umět hrát na všech površích, cestovat z jednoho konce světa na druhý, zvládat s tím spojené změny časových pásem, každý týden se zabydlet v jiném hotelu. Ti nejlepší čelí tlaku nejen protihráčů na dvorci, ale také managerů, sponzorů, turnajových ředitelů... .
Každý protihráč může přinést nečekanou strategii. S každou výhrou stoupá psychická i fyzická zátěž, s každou prohrou se lehce otřese sebevědomí a je třeba řešit další cestu a plán turnajů. Profesionální hráč stráví za celý rok doma méně než 3 měsíce.
Zralí hráči si jsou vědomi cyklů, kdy se střídá pocit vnitřní fyzické sily s pocity oslabení. V tenise je skoro nemožné, aby hráč při každém utkání byl v optimální formě. Hráč si může zvolit jen několik vrcholů v sezóně, ostatní menší turnaje slouží jako příprava. Jsou tak tolerantnější ke svým porážkám, jelikož si jsou vědomi příčin, které k tomu vedly. Čím je hráč lepší, tím je těžší ho porazit na velkých turnajích.
Všechny nastíněné skutečnosti si musí začínající hráč uvědomit a zároveň si co nejdříve odpovědět na otázku, zda je ochoten toto vše podstoupit. I poslední vítěz tzv. Grand Slamů, čtyř největších turnajů v jednom roce (Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open) Rod Laver hovořil o potížích s přizpůsobením se podmínkám, na které nebyl zvyklý. Hra na antuce mu dělala velké problémy, většinu času trénoval v Austrálii na trávě. Když se poprvé vrátil z pařížské antuky, řekl: ”Ty dvorce byly tak pomalé! To nebylo nic pro mne. Měl jsem pocit, že bych si mohl po odehrání míče odskočit na zmrzlinu, a ještě bych stačil stihnout vrácený míč.” Jeho trenér Hollis se smál a hned využil situaci k pedagogické lekci: ,,Uč se hrát na každém povrchu. V každém počasí. S jakýmikoli míči. V každém prostředí. A vždy se snaž nevýhod, které většinou bývají i nevýhodami pro soupeře, využít ve svůj prospěch.
I.Lendl se zeptal před semifinálovým zápasem na US OPEN proti S.Edbergovi. svého trenéra T. Roche : „Co mám dnes proti němu hrát?“. Roche odpověděl : „Hraj svoji hru a když budeš mít strach, neboj se více riskovat“.