Obranné mechanismy jsou velmi pestré a lze je považovat za zajímavé osobnostní charakteristiky, podle kterých můžeme člověku lépe porozumět. Vytvářejí se během vývoje osobnosti víceméně intuitivně, otiskují se do nich vzorce chování, podchycené v rodině a v dalších důležitých prostředích, stejně tak jako temperament a míra aktivity či pasivity v chování jedince. Příčinou vzniku obranného mechanismu může být např. nepříjemný zážitek v dětství : „Trenér na mě křičí. Je mi to nepříjemné. Rodiče mi ale říkají, že je trenér hodný a musím ho poslouchat.“
Jak to vyřešit?
S touto nepříjemnou a rozporuplnou situací si dítě nedokáže svou logikou poradit. Prožitek proto vytěsní do podvědomí (nevědomí), aby pro něj nebyl neustálým konfliktem nebo i utrpením. Zážitek v těle a mysli žije ale dál. Dítě musí nevědomě vynakládat úsilí na svou obranu, proti snaze prožitku dostat se do vědomí a být integrováno, pochopeno. Se zvyšujícím se počtem podobných nevyřešených konfliktů, ubývá dítěti (dospělému) energie na odolávání dalšímu tlaku. Tlaku, který tenisové zápasy s sebou nesou.
Hráč vzdoruje vnitřnímu tlaku
Jestliže „schopnost soustředit se“ stojí hráče hodně psychických a s tím spojených fyzických sil, organismus si sám vybere okamžik k odpočinku. Stane se to nevědomě po dosažení určité, předem stanoveného cíle. V tomto případě konec setu. Jelikož to proběhlo nevědomě, hráč většinou nebývá připraven znovu zapojit všechny své schopnosti, ihned na začátku druhého setu. Doznívající emoce (kladné nebo záporné) tento stav také prodlužují. Čím více úzkosti a strachu hráč pociťuje, tím je jeho soustředění náročnější. Stojí nás více sil. Vždy klademe na misku vah vedle sebe dvě věci: radost ze hry samotné a tlak, kterému musíme odolávat. Pokud radost ze hry převažuje, hráčovo soustředění nemá velké výkyvy a naopak. Nikdo nedokáže hrát dlouho pod tlakem, pokud současně neprožívá také příjemné pocity ze hry samotné.